Rozhovor pro časopis FAart vedl Přemysl Zhoř
PZ: Na úvod bych rád začal tématem Číny, kde jste strávil dva roky na prestižní univerzitě v Nanjing a poté na univerzitě ve Wenzhou. Dokázal byste říci, v čem byl výzkum i celkově pobyt na čínské akademické půdě pro Vás přínosný?
RT: Asi nejvíce mě obohatila konfrontace s úplně jinou kulturou a jiným způsobem uvažování. Přijde mi, že to bylo asi nejdůležitější. Nešlo ani tak o akademické specifikum, ale spíše to, že člověk žije mezi lidmi, kteří za sebou mají úplně jinou životní zkušenost a pozadí. Je to na druhé straně světa, jsou zde rozdílné kulturní a sociální podmínky. Spousta lidí pochází z chudých poměrů. Být dva roky mezi nimi byla obrovská zkušenost. Dále lidé z jihovýchodní Asie, ať už Číny nebo Jižní Korei, jsou velmi pracovití, což už bylo specifikum akademické půdy. Vidět, jaké pensum práce jsou studenti schopni udělat během semestru, bylo taky velmi zajímavé.V Nanjingu jsem učil zahraniční studenty, kteří byli hlavně z Afriky či jiných asijských zemí. To byl zase úplně jiný pohled na svět, než jaký mají Číňané. Byla to pro mě tedy globální zkušenost, což si myslím, že byla ta nejpřínosnější věc.
V úvodu Vaší dizertační práce zmiňujete, že jste měl možnost vést své vlastní ateliéry s výukou architektury a interiérového designu. V čem vidíte největší rozdíl mezi českým a čínským přístupem k výuce? V čem jsou čínští studenti napřed či pozadu v porovnání s českými studenty?
To je těžko srovnatelné. Je to něco trochu jiného. Tam se odlišují už jenom tím, že mají úplně jiný školní systém, kde nedělají přijímací zkoušky na vysokou školu. Dělají něco na způsob maturity a na základě výsledku této zkoušky vám přijde oznámení, na jakou vysokou školu se můžete přihlásit. Například když jsem někde ve Wuchanu a udělám maturitu na 97 procent, tak můžu jít studovat architekturu v Nanjingu, medicínu do Pekingu atd. Jinými slovy, přijde mi seznam několika škol a já si vyberu, kam půjdu. Tím pádem nedělají talentovky. Prvákům na první hodině učitel říkal, jakou si mají koupit tužku a jak ji ořezat. Samozřejmě někteří už dlouhou dobu věděli, že chtějí studovat architekturu a byli si vědomi, že musí udělat maturitu na hodně procent, a na studium se dopředu připravovali. V Číně mají žebříček oborů a žebříček univerzit. Architektura je chápána jako druhý nejlepší obor a univerzita v Nanjingu je spolu s dalšími 2‐3 univerzitami na prvním místě. Takže oni vědí, že pokud chtějí na takovou školu, tak musí udělat maturitu co nejlépe. Navíc tam je veliký tlak ze strany rodiny a společnosti na to, být nejlepší. Už od mala chodí do školy, kde hrozně dřou, aby se dostali na co nejlepší střední školu. Tam hrozně dřou, aby se dostali na co nejlepší univerzitu. Takže na střední nemají téměř žádný volný čas. Ráno jdou do školy, pak mají doučování, potom píšou domácí úkoly a pak jdou spát a ráno jdou zase do školy. Takže oni jsou vycepovaní a velmi pracovití. Na začátku jsou studenti úplně nepolíbení architekturou, ale za semestr udělají obrovský pokrok. Celý první semestr kreslí vše jen rukou, i plakáty do ateliéru. To, co dokáže většina z nich po prvním semestru nakreslit, by tady u nás zvládl málokdo. Ale jsou tam velké rozdíly mezi jednotlivými studenty. Někteří studenti například nejsou vůbec kreativní, ale naopak velmi pracovití. Obecně tráví ve škole velké množství času. Jsou zvyklí kulturně žít pospolu. Mají tam spoustu kulturních aktivit v rámci školy, které si studenti organizují sami. Pro mě jako Evropana to bylo kolikrát velmi vtipné, ale oni to brali úplně vážně. Jednou tam měli pěveckou soutěž, což bylo podobné pořadu „Česko hledá superstar“. Oni to ale opravdu chtěli vyhrát a brali to naprosto seriózně. Další příklad je, že studentky navrhovaly šaty, kde každý kus šatů vypadal nebo byl inspirován známou stavbou a poté si uspořádaly módní přehlídku. Tím chci říct, že spolu žili hodně jako komunita. Některé věci pro mě vypadaly spíš směšně, ale bylo vidět, že oni se snaží a že je to baví. Studenti, kteří spolu bydleli na kolejích, se často oslovovali „sestro“ a „bratře“. Chápali se navzájem jako rodina, což mě osobně přišlo velmi zajímavé.
Když se vrátím k akademické půdě, lišil se Váš pedagogický přístup od vašich čínských kolegů?
Určitě ano. Bylo to hodně dané tím, že jsem učil studenty z Afriky. Když jsem tam přijel, tak jsem učil Afričany, protože je nikdo jiný nechtěl učit a po mém odjezdu po dvou letech ten program pro zahraniční studenty úplně zrušili. Oni Afričané byli hodně svérázní. Já jsem to pak zmiňoval v rozhovoru do čínského studentského časopisu, kde jsem říkal, že Afričani nemají moc dobrou pověst, ale mě osobně přišlo, že to tak nebylo, že nebyli vůbec špatní. Když se s nimi pracovalo dobře, tak dokázali udělat dobré projekty. Na druhou stranu jsem chápal, že když je tam čínský profesor, který má 60 let a celý život vyučoval pouze čínské studenty a pak má najednou učit studenty z Afriky, tak z toho má taky trochu kulturní šok. Proto mi přišlo, že byla chyba na obou stranách. Mě přijde, že člověk musí mít nadhled a musí přizpůsobit svoji výuku studentovi. Když učím Číňana, Afričana nebo Španěla, tak se jim musím přizpůsobit a ne ke všem přistupovat stejně. Během práce v ateliéru studentovi jako profesor musím vysvětlit mnoho věcí, ale zároveň je důležité toho člověka motivovat, aby se snažil pracovat. Když budu mít ateliér, kde do nich budu ládovat teorii, ale studenti budou totálně bez motivace, tak z nich nic dobrého nevyleze. Naopak, když budu mít motivovaného pracovitého člověka, tak se tu teorii doučí sám. Jednou jsem africkým studentům v ateliéru pouštěl klip písničky Runaway od Kanye West. To video se natáčelo v Praze v domě Eggo od A69. Tak jsem říkal: „podívejte na to okno! Vidíte, jak je tam udělané to bezrámové zasklení?“. Je to bavilo, protože to nebylo o tom, že bych jim ukazoval, jak se kreslí detaily. Ten detail jsem jim ukázal tak, aby je to oslovilo. Připomínal jsem jim, že „když budete dobří architekti, tak jednou nějaký rapper ve vašem domě bude dělat videa!“. K nim se muselo přistupovat úplně jinak. Myslím si, že když si člověk udrží nějaký nadhled a je schopný se přizpůsobit tomu, že každý člověk pochází z úplně jiného kulturního prostředí,tak žádný ze studentů není ve své podstatě špatný.
Čína je všeobecně známá obrovským ekonomickým vzrůstem, který s sebou nese úskalí v rychlé výstavbě měst apod.? Jak jsou s tímto studenti na čínské univerzitě konfrontováni? Nebo řeší se tam takové otázky?
Já myslím, že oni to tak nevnímají. Oni v tom žijí od narození. Ekonomický boom tam začal někdy na začátku 80. let, kdy přišla politika otevírání se světu. Začaly tam vznikat obrovské továrny zahraničních společností, lidi se stěhovali do měst za prací v továrnách. Města začala rapidně růst. Mě přijde, že pro ně je to každodenní situace. Mladá generace to vůbec nevnímá. Je rozdíl mezi generací jejich rodičů, kteří se do měst přistěhovali z venkova, a pořád cítí své kořeny na venkově. Mladá generace se už narodila do desetimiliónových metropolí a je to pro ně úplně přirozená věc.
Když se na celou věc podíváte zpětně, změnil Váš pobyt v Číně Váš přístup k architektuře a způsob přemýšlení o ní?
Určitě ano. Těžko se mi hodnotí, jak konkrétně mě změnil. Ale určitě v práci s prostorem av tom, jak vnímám architekturu a města. V otevřenosti vůči různým řešením. Tím, že jsem se potkával s různými lidmi, kde každý uvažoval o architektuře jinak, tak jsem si uvědomil, jak je architektura široký pojem a co všechno může obnášet, když ji člověk vnímá v celé své šíři. Není to jen o tom, že kreslím zdi a stavím domy, ale je to spousta dalších věcí a přesahů, které jsou na těch obřích městech velmi dobře vidět. Ať už jsou to přesahy do politiky nebo sociologie. Architektura je vlastně přepisem toho, jak lidé žijí. Když se člověk baví s místními lidmi, vidí velmi jasně kulturní přesahy v tom, jak tradičně koncipují domácnost. Tradiční čínská rodina a společnost fungovala jinak než u nás, takže jejich domy tomu tradičně byly uzpůsobeny. Jejich prostorová kompozice byla jiná. Tradiční rodina nějak fungovala, a dům podle toho vypadal. Tím, že člověk procestuje kus světa, začne si uvědomovat tyhle souvislosti a začne mu vše do sebe zapadat. Tím, že člověk vystoupí ze svého přirozeného prostředí a začne se na něj koukat z dálky, dojde mu spoustu věcí. To mě taky hodně ovlivnilo.
Napsat komentář