Ohlédnutí za XVII. CBF: Rozhovor s Petrem Stolínem, Jindřichem Ráftlem a Janem Tůmou

Jaký máte vztah k FA VUT? 

Petr Stolín (PS): Mám pocit, že mám největší vztah tady z kolegů. Studoval jsem tady… Vystudoval jsem celých pět let. A některé vaše kantory jsem měl už i já, pan Drápal a dokonce i váš bývalý děkan… Honza Hrubý. Na mě ta škola zanechala velký dojem. Učily tady velké osobnosti, což si nemyslím, že je teď horší. Odnesl jsem si díky těmto osobnostem hodně a čerpám z toho až doposud. To bylo tedy v 80. letech, studium jsem tady dokončil v roce 1983.

Jindřich Ráftl (JR): Já tady byl kdysi na přijímačkách, před třinácti lety.

Jan Tůma (JT): To byl velký flashback … před 13 lety jsme tady byli na přijímačkách. To asi není důležité…

 

Jak vnímáte pozici FA VUT mezi ostatními fakultami architektury v Česku? 

JT: Mezi Prahou a Libercem a především v Praze probíhá taková výměna lidských zdrojů a komunikace. To znamená, že lidi začínají v Liberci a jdou dostudovat do Prahy nebo tam začínají pracovat. Mezi Prahou a Libercem probíhá fluktuace. Brno je spíše svět sám o sobě.

 

To je pozitivní nebo negativní? 

JT: Má asi svoje místo právě tím českomoravským dělením.

Petr Stanický (PSt): Já tady byl dneska poprvé. Můžu říct, že ta škola je určitě československá… podle projektů i podle lidí, kteří dostávali ty ceny.

JT: Slovensko je odsud blízko a jde to znát.

 

Co vás příjemně/nepříjemně překvapilo na škole, oproti očekávání? 

JR: Když jsem na škole dělal diplom, samozřejmě jsem se rozhlížel i po ostatních školách, co se na nich děje, jaké tam jsou projekty, diplomky. Tehdy jsem tu školu vnímal ne úplně jako funkcionalistickou, ale byl zde cítit přístup správné, racionální, jednoduché architektury, která se dostala dle mého do slepé uličky a trochu to zmrzlo. Ta témata, která tady jsou, otevírají dveře, novou cestu. Škola by si měla držet nějakou svou linku. To je spíše otázka na lidi, co tady učí. Není to o originalitě, ale mít svou cestu a té se držet, unikátnost a na ní pracovat.

JT: Je zde cítit i menší propojení s okolním světem. Je to dáno právě tou geografickou polohou. Spousta trendů se sem dostává se zpožděním a nemá úplně takový kontakt. I my, Česká republika chytáme zbytky, jsme konec pelotonu, který jede světem. A tady to dobíhá ještě s jedním krokem nazad. Jak říkal Jindřich, když si ta škola najde polohu, ve které si bude jistá, tak se pak nemusí srovnávat se špicí, ale může být dobrá v tématech, které jí budou vlastní… nějaký rukopis. Zmiňovali jsme tady funkcionalismus… osobně jsem očekával větší patrnost funkcionalistické linky. Neříkám, že to bylo pozitivní očekávání, ale měl jsem to s tou školou spojené… celé Brno se odkazuje k této minulosti. To jsme tady nenašli. Celkově je těžké ty projekty k něčemu přiřadit. Pro mě je to neuchopitelné.

PS: Ono je to celkově těžké i v rámci ČR přiřadit proud… taky cítím tu uzavřenost. Škola je uzavřená sama do sebe, nikam neexpanduje, nefluktuuje. Je důležité jezdit do zahraničí a získané poznatky přinášet sem. Škola se tak začne dále profilovat. Nové a jiné myšlenky se zde začnou uplatňovat… My to pozorujeme sami v Liberci. Snažíme se, aby byl Liberec nějak specifický. Zkrátka že je to Liberec. Praha ať je, jaká chce. Vy byste si měli vytvořit nějakou linku, abyste se něčím odlišovali. Tím začnete být právě zajímaví. Škole to prospěje. Aby každý věděl, že chce jít do Brna, protože je něčím zajímavé.

JR: Ještě navážu na Petra. Cestování studentů je důležité, ale stejně tak je důležité cestování pedagogů. To souvisí s tou uzavřeností. Témata jsou zvolena dobře. Problém je v tom, jak o nich ti lidé přemýšlejí. To co je výstupem projektu, kolikrát nejsou ani aktuální věci. Jsou tam třecí plochy. Lidé z praxe by měli mít kontakt s vnějším okolím. To by mohlo pomoct této škole. Zůstane to ve vás. Nějaký semínko toho, když jste nějakou dobu venku. Něco prožijete, vyfotíte, ochutnáte, pak to přinesete tady a část toho sdělíte ostatním. To by tomu pomohlo. Byl by to závan svěžesti. Souhlasím s originalitou, fakulty stavební jsou schopné nabízet úplně to stejné, co se tady teď učí. Myslím si, že je důležitý ten základ, ale člověk tady musí najít tu nástavbu, aby si řekl: ano, to chci. Ale není to o tom, aby studenti dělali zadání vinařství… když jsme na Moravě. Když jsem mluvil o zatuhlé lince funkcionalismu. Najít si novou linku…

 

Podle čeho jste vybírali oceněné projekty? Jaká byla kritéria? 

PSt: Podle hlasu svého srdce.

Všichni: hihi haha hu

JT: Dost se nám líbily rebelské projekty. Něco, co vykračovalo z rámce, protože tam se objevovaly zajímavé situace… V zásadě, když někdo vykročil z mantinelů někam dál. To bylo zajímavé… něco, co člověka zaujme. Když se vrátím k těm ZANům od Vítka, člověk na to koukal a ptal se: Tohle jsou ZANy?… Najednou to bylo svěží, volné… Právě tím, že to nebylo svázané pravidly, to bylo dobré.

PSt: V dnešním světě je vždycky dobré být jiný. V té vizuální kultuře zkusit být svůj.

PS: Když jsem slyšel kritiku diplomek od Petra Nasadila… která byla smutná, hodně kritická a porovnám to s prváky, tak je to velký rozdíl. Diplomka by měla být vrcholem toho šestiletého studia. Myslím si, že dnešní prváci… pokud takhle začínají se ZANem, tak neskončí za 5 let tak jako dnešní diplomanti. Pojedou jiným směrem. Je tady cítit, že od prvního ročníku je nasazena trochu jiná laťka a jiný způsob přemýšlení.

PSt: I my co jsme hodnotili ten ateliér, tak ocenění byli hlavně druháci. Zkrátka ti mladší.

JT: Jak říká pan prezident Zeman… ostrůvky pozitivní deviace… nejzajímavější bylo pozorovat lidi, kteří vykračují z těch zaběhlých kolejí a kolem kterých vzniká něco zajímavého, co člověka na první dobrou praští. U těch ZANů to bylo třeba extrémní. Byly tam dva případy, které se úplně vymykaly ze škatulky toho, jak děláme např. různá kompoziční cvičení, a najednou nechali ty lidi dělat něco, co je jim vlastní. Tvořit, osahávat si věci. Bylo to dobré. To, co nás ve většině případů zaujalo, bylo úplné jiné než ostatní věci.

JR: U některých projektů to byla i taková řemeslná správnost. Přístup, který dával smysl. U některých projektů jsme si říkali, že jsou podobné, ale měly drobné chyby, například ve hmotě. Bylo tam cítit i to, jak se ty školy navzájem ovlivňují. Vizualita některých ateliérů. Trochu se kopírují. Dělají se zkratky v těch malovaných vizoškách a přijde mi, že se občas ztrácí podrobnost… Přišlo mi zvláštní, kolik lidí tady pracuje ve skupinách. Většinou to funguje tak, že jeden odmaká většinu a ostatní to jen tak dopinkají a vybodnou se na to. Když pak vidíme témata, kde na tom pracovalo 5 lidí a trvalo to půl roku, rok, práce tam je odvedená, ale není odprezentovaná nebo je to kolikrát i málo.

JT: Jak říkal i Petr při té kritice. Ve spoustě věcí ta práce není vidět…

PS: Je obrovský přínos se tady naučit pracovat. Pak se vás nikdo neptá, jestli na to máte čas, jedete k babičce nebo jsou zrovna Velikonoce… Zkrátka máte termín, daleko kratší termín než je semestr na podstatně více práce než je semestrální projekt. Rychlost přemýšlení a rychlost práce. Je důležité se tohle naučit na škole. Kde jinde potom? Dál v praxi musíte uplatňovat ty školní znalosti.

 

JR: Hodnotilo to hodně lidí. Vybrali jsme si část projektů a pak jsme debatovali o tom, jaké jsou jeho kvality a mínusy.

JT: Ale všechny ty oceněné projekty rezonovaly.

JR: Při tom výběru panovaly shody.

JT: Shoda tam byla… je to podle množství odvedené práce, kvality grafického výstupu a v poslední řadě jsme si ty projekty prošli znovu… říkali jsme tomu míra zklamání. Když člověk začne zkoumat projekt a zjišťuje, jak opravdu je dopracovaný. Za prvé zaujmout, vysvětlit, grafika a pak nějaká ta správnost.

JR: Zároveň jsme hledali originalitu tématu. Něco, co vám řekne: ano, jsem tady. Tak jak jsme zmiňovali u školy, jak by měla fungovat na venek. Něco podobného jsem hledal i v ateliérech… tuhle věc jsem například našel u Kristka.

JT: To byla taková zvláštní anomálie, že jsme se dlouho bavili, jestli pro to nevyčlenit vlastní kategorii. Z našeho pohledu to bylo jinde a tak nesrovnatelné s ostatními projekty, že to bylo těžké s nimi porovnávat. Byla to témata hodná následování.

JR: Ale nemůže to dělat každý…

 

To se pořád dotýkáme následující otázky – co je na škole lepší, experimentovat nebo dělat spíše praktické projekty? Nebo kombinaci? 

JT: Ve škole je místo pro milion věcí a na těch experimentech se člověk prostě naučí nejvíc…. Vy teď nemáte za zadkem investora s budgetem, nikdo vám nedrží nůž pod krkem… Kde jinde, než na té škole byste měli hledat to, co je správně? Praktické věci se naučíte v praxi….

PSt: Na škole bychom měli být co nejodvážnější… člověk si může dovolit udělat chyby, co v běžném životě ne…. Dělat něco, co nikdo vůbec nemůže pochopit, a přitom to není špatně…

JR: Já si myslím, že by se mělo blbnout, ale zároveň by to mělo být…. Jako ne racionální, ale rozumné… jako přirozeně sebekritické. V tom, že když člověk udělá gesto, tak tady ho může udělat, ale v reálu si ho nakreslí možná jednou za život a pak už ne. Ale zase nemá smysl strávit sedm let tím, že bude dělat naprostou sadu nesmyslů a pak si bude myslet, že mu to někdo bude žrát.

PS: Tak tam jde o tu míru, o tu proporci těch bludných znalostí a typologických předpisů, statiky atd. a té kreativity. A ty nezbytné znalosti jsou potřeba, ale ta kreativita by tím neměla trpět. Takže já si myslím, že ve škole je lepší podporovat tu kreativitu na úkor ostatního. Člověk musí ty znalosti mít, ale nemusí je mít úplně dokonalé, protože vždycky se je pak naučí. Ale ta kreativita je důležitá.

JT: Zároveň se na základě těch kreativních úloh, pokud je to správné vedení, dají naučit ty „hard skills“, aby byly správné výstupy. Ta volnost tady je mnohem větší a je fajn ji využívat… A hlavně co se týče peněz, tak tady u žádného projektu není nastolený žádný budget, do kterého se člověk musí vejít a dělat kompromisy, což samozřejmě automaticky neznamená, že by měl dělat naprosté šílenosti, ale zároveň má volnost v tom, že může ten svůj nápad nebo výraz dotáhnout do konce bez ohledu na to, kolik to stojí, což je věc, kterou můžete dělat jenom na škole. Protože ve chvíli, kdy se dostanete do reálu, tak tam vždycky máte člověka, co má ve finále to hlavní slovo, a ten vám říká: „jako jo, je to hezký, ale je to drahý“. To neznamená kreativitu na úkor veškerého racia, ale zároveň je to poslední místo, kde se to dá dělat.

JR: Možná bych k té kreativitě dodal pojem výtvarno. Protože některé ty projekty byly skutečně výtvarně dobře zpracovaný v tom, že měly hezké barvy, byly zajímavě prezentované, měly pěknou grafiku, ale na druhou stranu ne vždycky ta architektura, kterou vytvořili hezky na venek, byla výtvarná vevnitř. A to mi tam kolikrát chybělo. Možná je to tím, že jsem odchovaný z Liberce, ale tam šlo hodně o slovo jako kontext, důvod, myšlenka, a ty věci se musely komunikovat ven. A kolikrát tam vznikaly projekty, že po celém semestru to byla rýha v zemi, ale byla krutá. A říkáte si: „Ty kráso, rýha v zemi,“ ale ten prožitek tam nakonec byl. A možná je to jenom tím, co mám do sebe vsazené za tu dobu, ale možná by to bylo dobré, kdyby se podobný přístup tady objevoval v tom pocitu, protože mi některé ty projekty přišly až chladné v tom, jak byly zpracované, protože se hodně držely bariér, nějakého zpracování, toho jak to má být a co je možná očekávatelné… To je ta uzavřenost těch ateliérů. Když tady sedíte a váš kamarád začne něco kreslit, tak jste ovlivnění víc jím než tím, co se děje tři dveře vedle vás, a tam můžou být zajímavé věci a vy to jenom nevíte, protože to je tři dveře vedle vás a vy jste jenom tady.

 

Je něco, co byste opravdu vyzdvihli a naopak něco, co se vám opravdu nelíbilo na těch projektech, nebo celkově na té prezentaci…. 

JT: Mně přišlo, že je tu málo takových těch tahounů. Těch osobitých věcí ala třeba ten Kristek, kterého tady zmiňujeme pořád dokola, jako jeden z těch ateliérů, co mají svůj směr, názor, současné téma, kde zadání nejsou jen nějakou variací na téma, ale mají fakt nějaké poselství, jasný rukopis v práci těch lidí… Něco, že by člověk přišel a řekl: jo, to je ateliér toho a toho…. Jsou tady tak čtyři ateliéry, které mají jasnou profilaci, jasnou message, jasné výstupy….

JR: já bych to možná nazval jako ucelená prezentace těch ateliérů. Protože třeba ten ateliér, co jsme vybrali, nám přišel zajímavý i z toho důvodu, že tam přijdete a víte, kde jste. Nebo si to zapamatujete. Pak projdete spoustou ateliérů, kde jsou židle, někde nějaký stůl, někde nějaký položený model… A pak třeba u toho Kristka zase přijdete, a máte tam to jednotné téma, je to jednotně graficky zpracované… Zase bych to nebral jako nějaký vizuální fašismus, ale vždycky to líp mluví za celek, když ty věci mají nějakou štábní kulturu…

PSt: Mně teda zarazila (a to nejsem architekt, já se zabývám tajemstvím hmoty a prostoru z jiného úhlu pohledu) ta úroveň některých modelů, až mi přišlo, že jsem někde v prvním ročníku střední školy…

JR: …a nebo na ZUŠce… (smích)

PSt: …a to mi přijde zarážející. A přitom jsou dneska možnosti laserování, a ani to nedají kolikrát dohromady… Ta úroveň je tristní. A jestli teda někdo končí diplomku, jak říkal kolega v té diplomantské komisi, bez nějaké prostorové studie, jenom s nějakou vizualizací… To je jako byste udělala židli, a měla ji jenom ve vizualizaci, a říkala: „No to je výborná židle, podívejte, to jsem vymyslela“… No tak to mi přijde smutné, no, že to vůbec lze…

 

Jak hodnotíte úroveň té prezentace? 

PS: Úroveň prezentace, to je taky důležitá věc. Já si myslím, že každý architekt se musí umět prezentovat. A úroveň prezentace je teda prachbídná. Já myslím, že i krom toho, že musí architekt umět dát dobré myšlenky, tak ty dobré myšlenky musí ještě i dobře odprezentovat. A alespoň my se snažíme učit studenty, aby i ta jejich prezentace byla současná, vypovídající a chytrá. Aby tu myšlenku, tu chytrou myšlenku, kterou do toho dají, tak aby ji dokázali skvěle odprezentovat. Protože i dobrá myšlenka může špatnou prezentací úplně zapadnout.

JR: Já si myslím, že úloha těch prezentací je důležitá, protože všechny věci se nedají vysvětlit titulní vizualizací a třemi půdorysy. A když nestačí jedna plachta, tak můžou být tři. A někdy je to škoda, když je jenom jedna. Pak člověk vůbec neví, co tady ti lidi celý semestr dělají. Třeba strašně pracují, a nebo třeba nedělají nic a zalepí to jednou trendy vizoškou.

PS: To je podvod, to je strašná lež.

JR: Myslím si, že to umět komunikovat je strašně důležité.

PS: Nejvíc o architektuře vypovídá hmotový model, protože architektura je trojrozměrná, čili o ní vypovídá nejvíc trojrozměrný zmenšený model, a ten tady není nikde vidět. A to je velká chyba. To já spatřuju jako největší chybu na tom všem, co jsme tady dneska viděli.

JR: Já myslím, že modelů jsme viděli hodně, ale modelů, jako vypovídajících modelů, modelů s velkým M, jsme viděli málo.

PS: Když máte model tak nepotřebujete žádné vizošky. Vizošky stejně lžou. Stejně se to zkresluje, stejně se špatné věci zacpou nějakými pěknými maminkami s kočárkem… Čili ten model je pravda.

JR: Místo na to máte, je tady strašně moc prostoru. Proč tady nejsou pracovní modely, jako geneze, několik variant a pak finální model? Možná je to daleko víc než render.

 

Je něco, na čem jste se neshodli? Našli jste práce, které se někomu z vás osobně líbily, ale ostatní s tím třeba nesouhlasili, a proto se ty projekty nevybraly? Neb panovala většinou shoda… 

PSt: Asi jsme se většinou nakonec shodli.

JR: Po debatě si myslím že jo.

JT: A většinou, když někdo přišel s nějakou zásadní připomínkou, tak ostatní to kvitovali, nevznikla tam nějaká vášnivá diskuze na téma…

PSt: …jako že by někdo byl strašně ukřivděný, že to musí být tohle….

JR: …spíš to bylo o těch vrstvách toho posouzení, že v první jsme si něco řekli, a ve druhé jsme pak zjišťovali klady a zápory, takže to nebylo tak, že by to byl nějaký boj nebo tak….

 

Myslíte si, že by vámi vybrané projekty obstály v konkurenci ostatních škol? 

JT: a na jaké se bavíme úrovni? Česká republika, Evropa, svět?

 

Asi stačí Česko. 

PSt: Já nemám srovnání.

JT: Na republiku možná fajn, ale celkově jako celá Česká republika pokulhává. Když se člověk koukne ven, tak je vidět, že horizont uvažování je úplně někde jinde než tady, kde se stíhají současné trendy, ale neuvažuje se dvacet let dopředu. Pak stačí překročit hranice směrem na západ, a tam už uvažovat v nějakých horizontech desítek let je úplně normální… A co se týče prezentace atd., tak to je úplně to samé, od 3D modelů po vizualizace…

JR: Mně to ještě přijde spojité s tím, co je vlastně aktuálnost toho architektonického tématu nebo toho, co by ti studenti měli zpracovávat. Jestli je ta škola má naučit to, že mají řešit aktuální potřebu republiky nebo společnosti v tom, že se potřebuje stavět bydlení, musí se dělat to a to, a nebo jestli mají řešit otázky jakési potřeby lidí, co budou potřebovat v blízkém dohledu. To jen zas narážím na toho Kristka… Nějaké téma, např.: voda, jídlo, práce, energie atd… A potom nejen celé to téma, ale i jenom jednotlivé útržky toho tématu by se možná mohly prolínat do všech těch návrhů. A není to o tom dělat fotbalový stadion se zadržováním dešťové vody nebo vymýšlet nějaké environmentální utopie, ale důležité je i přemýšlet dopředu. Myslím si, že úloha architekta už teď, a i za pár let, nebude o tom, že bude sedět v kanclu, bude říkat: „tak mně dneska přišel člověk a udělám si rodinný domek,“ a bude čekat, až někdo zaklepe na dveře. Myslím si, že architekti by měli být natolik samostatní, aby sami hledali problémy, a vytvářeli debaty, aby se ty problémy společnosti řešily, a ta architektura, ta hmota nebo zpracování je pak tím řešením a pak tou realizací a posunem té společnosti dál. To si myslím, že je úloha toho architekta, na kterou by ti studenti měli být připravovaní. Že to není jen o tom plnit půdorysy a mít splněnou školu.

PS: Architekt musí být krok napřed před společností. O něco dopředu, aby vlastně byl jakýmsi předvojem toho, co se bude dít nebo jak se to bude v budoucnu řešit, aby se to řešilo právě teď.

JT: A právě teď už znamená i s tím tempem zpomalenosti té výstavby, tzn. že to, co se vymýšlí teď, bude stejně reálné až za těch několik let…

JR: Ale i tak je to futuristické, protože se bavíme o deseti letech dopředu. A myslím si, že problém Čech je ten, že když se na západě řekne úvaha dopředu, tak věci deset let dopředu tam jsou přirozené, a pro nás je to futurismus. Když řeknete někomu: udělá se tady koncepce toho, jak budeme žít za deset za patnáct let, tak pro dost lidí je to jako Star Trek….

JT: Tady je Star Trek i udělat si územní plán nějaké vesnice, který by měl platit za pět let, natož přemýšlet, co by bylo, jak by to mohlo být…

JR: Ale to se potom řeší ten aktuální problém toho, že musíš zastavět pole a udělat čističku… Ano, je to potřeba, ale zároveň musíš vidět za roh, musíš vědět co bude dál. Děláš silné kroky do toho území, financí, rozpočtu měst, samospráv, všechno je to spojité…

 

Na konec takovou drobnost – jak jste vnímali pozvání na CBF, jaké jste měli pocity? Těšili jste se, byli jste nervózní…? 

PSt: Já jsem se těšil. Byl jsem zvědavý. Já nejsem úplně znalec prostředí architektonických škol…

 

A splnilo to vaše očekávání? 

PSt: Asi ano, dozvěděl jsem se něco nového, co jsem třeba ještě včera nevěděl… Jak to chodí… Jo, jsem celkem rád. Myslel jsem si ale, že to tady bude víc zabydlené těmi architekty, těmi studenty, že mě ty ateliéry víc vtáhnou, a že z toho tak nějak budu cítit, jak to žije a jak tady někdo uvažuje… To jsem úplně neviděl. Myslel jsem si, že to bude intenzivnější v tomto. Možná jste uklidili…

 

No, ono to tak vypadá, protože jsme uklízeli… (smích) 

PSt: …no tak možná je to tím. Tak prostě to jsem čekal, na to jsem se těšil.

 

Takže příště neuklízet? 

PSt: Ne všechno.

Diskuse