Závoj bez prdele

Oceněný projekt XVII. CBF

Ateliér: Hora

Autoři: Ondřej Válek

Architektura a umění. Vztah, který trápí architekty poslední dekády. Cílem je studie novostavby Městské galerie Litomyšl. Prostřednictvím návrhu budovy budeme hledat odpovědi na otázky: Kde má být umístěna a jak má vypadat budova Městské galerie? Jaké je její vhodné prostorově-provozní řešení? Jaká je úloha Městské galerie, jakožto významné instituce, v urbánním prostředí maloměsta? Jak má fungovat výstavní prostor v 21. století? Jaký je vztah umění a architektury?

Historie

Na území tzv. Bernardky se v minulosti nacházela nízká domovní zástavba, která „nepůsobila patřičně po architektonicko-urbanistické stránce vůči „velkolepým“ novostavbám Smetanova domu a dívčí školy z počátku 20. století. Řada domů se navíc nacházela v nedobrém hygienicky-zdravotním a technickém stavu.“

V druhé polovině 20. století byla proto tato zástavba zbourána, aby na jejím místě mohlo vzniknout nové sídliště. První návrh areálu sídliště, jehož autory byli architekti Ivo Loos a Jindřich Malátek, se nerealizoval, „neboť dle úřadů by se výstavba nevyplatila“. Projekt sídliště tedy dostal na starost Stavoprojekt Hradec Králové.

Součástí nového sídliště byla mimo jiné budova obchodního střediska, která v sobě zahrnovala obchod s textilem, tabák, drogerii a obchod  s potravinami. „Nové řešení budovy, které vypracoval v roce 1976 Ferdinand Trkal z choceňské pobočky Stavoprojektu Hradec Králové, sice uzavřelo prostor náměstí, nelze však v jeho případě hovořit o ničem víc než standardní typové produkci. Na rozdíl od předchozího projektu stavba špatně reaguje na okolní prostranství, zejména kvůli tomu, že technické zázemí nebylo zapuštěno do suterénu a zůstalo v úrovni parteru, což si vynutilo vyvýšení podlaží s obchody, přístupné pouze rampou a třemi schodišti.“

Informace a citace převzaty z Litomyšlského architektonického manuálu:

https://lam.litomysl.cz/objekt/02-1039-sidliste-komenskeho-namesti

https://lam.litomysl.cz/objekt/02-1052-obchodni-stredisko-s-mozaikou-reka-kvetu

Současnost

Dnes patří budova obchodního střediska soukromému majiteli, který ji pronajímá provozovatelům prodejen Mountfieldu, dětského bazaru a obchodu s textilem. Město chce pozemek s budovou odkoupit a obchodní středisko zbourat. Tato informace byla pro mě hlavním impulsem pro výběr této parcely.

Koncept

Obchodní středisko, společně s celým sídlištěm, tvoří velice radikální a možná i necitlivý zásah do centra města. Tento celek navíc připomíná historicky velmi podstatné období. To je podle mě důležité. Proto jsem zvolil přístup, v rámci kterého budovu částečně přetvářím, ale zároveň z ní zachovávám fragmenty, které tento zásah a historické období připomínají.

Spodní patro a ocelový skelet obchodního střediska jsou fragmenty, které na sebe přebírají z technického hlediska funkci nosnou (ocelový skelet tvoří nosný systém pro střechu galerie) a z provozního hlediska funkci pomocnou (spodní patro je určeno pro garáže a technické zázemí galerie).

Dalším zachovaným fragmentem je mozaika Řeka květů od akademické malířky a grafičky Ludmily Jandové, která vznikla díky tehdejší legislativě, podle níž musela každá státní stavba věnovat 1–4 % svého rozpočtu umělecké výzdobě. Tento výrazný prvek doplňuje princip zachování fragmentů budovy ve smyslu

uchování jejího historického kontextu, a zároveň vytváří oslí můstek mezi proměnou budovy z obchodního střediska na galerii. Závoj tvoří průsvitný plášť z polykarbonátových desek, nesený nově

přidanou ocelovou konstrukcí, která navazuje na původní ocelový skelet. Prdel, kterou obchodní středisko ukazovalo směrem k sídlišti, jsem odstranil vytvořením druhého vchodu a upravením povrchů v tomto místě.

Prostor pro umění

Jelikož pojmy „prostor“ a „umění“ vnímám jako dost obecné chtěl bych je pro účely tohoto textu trochu vymezit, a sice na umění výtvarné a prostor výstavní, uměle vytvořený člověkem.

Zásadní je podle mě vztah samotného prostoru a umění v něm vystaveném. Nadpis „prostor pro umění“ ve mně vyvolává pocit, že umění by mělo být na prvním místě, zatímco prostor by měl plnit funkci pouze doplňkovou. V tomto vztahu by tedy prostor měl být co nejvíce neutrální, aby nechal umění naplno vyniknout a nekonkuroval mu, měl by být co nejvíce variabilní, aby se dokázal přizpůsobit různým exponátům a neměl by ovlivňovat nebo měnit význam vystavených uměleckých děl. Myslím si ale, že takovýto vztah mezi prostorem a uměním není jediný možný.

Samotný prostor se podle mě může dostat i do rovnocenného vztahu s vystaveným uměním, kdy umělecké dílo dotváří, mění jeho význam, nebo je na něm závislý celkový dojem z uměleckého díla. Jako příklad uvádím instalaci Shalekhet (Fallen Leaves) v Židovském muzeu v Berlíně. V tomto vztahu se i prostor stává uměním.

Pro účely maloměstské galeri je podle mě vhodnější první přístup, který se dokáže přízpůsobit, a dá tak kurátorům možnost připravovat pro obyvatele města odlišné a pestré expozice.

Diskuse